Metal Gear Solid Delta vylepšuje klasiku opatrněji než Silent Hill 2. A má to důvod
Jaké chceme remaky? Co nejvěrnější předloze, anebo odvážnější a vzdálenější originálu?
Ze svého obdivu a nadšení z comebacku společnosti Konami jsem se už vyznal nejen tady. Slavná japonská firma má za sebou po hubené předchozí dekádě dva velmi úspěšné roky, jimž dominovaly zejména tituly Silent Hill 2, Metal Gear Solid Delta: Snake Eater a Silent Hill f. Nijak mě přitom neuráží, že dvě z nejúspěšnějších jmenovaných her jsou remaky starších hitů. Kde jinde ostatně navázat a znovu začít než u resuscitace těch nejslavnějších značek. A je nasnadě, že i přes zjevná rizika je přeci jen o něco bezpečnější pustit se nejprve do vylepšených verzí a až poté do úplně nových titulů. Ostatně v případě hororové ságy Sílent Hill tenhle postup zafungoval na jedničku. Když pomineme menší bezplatný Silent Hill: The Short Message z ledna 2024 pro PS5, na podzim téhož roku značku znovu nastartoval remake Silent Hillu 2 a letos v září jsme se dočkali úplné novinky v podobě Silent Hillu f. Další projekty jsou přitom na cestě a producent série Motoi Okamoto se netají lehce kontroverzní ambicí vydávat nový Silent Hill každý rok. Vedle hry Silent Hill: Townfall od studia Screen Burn (dříve No Code) a remaku prvního dílu od Bloober Teamu mají už vznikat i další neoznámené hry a již tento měsíc se samozřejmě dočkáme filmu Silent Hill: Noční můry.
U Metal Gearu je příběh podobný, ale situace je samozřejmě o to složitější, že se jedná o výrazně autorskou sérii Hidea Kodžimy, který z Konami odešel za dosti složitých okolností. Napjaté vztahy a skutečnost, že fanoušci mají o autorství značky jasnou představu, firmě poměrně komplikuje nakládaní s touto značkou. Nejlépe to dokládá propadák Metal Gear Survive z roku 2018, který vznikl už bez Kodžimy. I když nešlo o první takovou hru. Bylo tak celkem jasné, že Konami sice nechtějí do budoucna nechat ležet značku ladem, ale současně nebude lehké ji po odchodu Kodžimy rozvíjet. Neúspěch Survive jen přiživil skepsi fanoušků a možná i obavy vydavatele. Nebylo tak divu, že japonská firma znovu začala zkoumat terén relativně opatrně. Remasterovaná kompilace Metal Gear Solid Master Collection: Vol. 1 z roku 2023 měla své chyby, nebyla prvním podobným pokusem, ale byl to začátek. Letos v srpnu umetl cestu k možné nové hře úspěšný remake Metal Gear Solid Delta: Snake Eater. I když je veřejným tajemstvím, že bychom se měli dočkat nějaké Metal Gear Solid Master Collection: Vol. 2, skutečně si myslím, že by se Konami nemělo zdráhat udělat opravdové pokračování. Jasně, bude to výbušné téma ze zjevných důvodů, ale není logické nechat značku u ledu. Jakkoli je série neodmyslitelně spjatá s Kodžimou, není důvod nedat jí další šanci. Její autor ostatně odešel z Konami už před 10 lety. Třeba ve filmovém byznysu by se nikdo nezdráhal takovou IP dál využívat i po odchodů původního režiséra, byť to nemusí dopadnout vždycky podle našich představ.
Ve skutečnosti však nehodlám na těchto řádcích lobovat za nový Metal Gear, ale spíš si položit otázku, jaký typ remaků vlastně chceme. Je to zamyšlení nad tím, co vlastně očekáváme a přejeme si, když se pouštíme do vylepšené verze starší klasiky. Remastery teď necháme stranou. Ne snad že by neměly svou hodnotu a místo na trhu - někdy je upgrade nižší úrovně vlastně vítaný i bezpečný - ale já se chci podívat na něco, co se vlastně remasterů netýká. Jde o dilema, zda zasahovat, případně jak moc, do původní hry. Přijde mi zajímavé, že Konami zvolilo v tak krátké době po sobě dva diametrálně odlišné přístupy. Navíc u her, jejichž původní verze jsou podobně staré a pocházejí ze stejné generace. A výsledkem jsou dvě podobně výborně hodnocené novinky. Zatímco polský Bloober Team se u remaku Silent Hillu 2 nebál sáhnout nejen do technického zpracování, ale také do obsahu a místy se vzdálil předloze z roku 2001, Konami se společně s Virtuos u Metal Gear Solid Delta hodně striktně drželi originálního Snake Eatera z roku 2004. Jistě, nová verze dostala řadu zejména quality-of-life vylepšení a vedle současné grafiky nabízí i volitelné modernější ovládání, kameru, akci nebo nějaké praktické vychytávky týkající se maskování, zranění či rozhraní. V zásadě se ale jedná o úplně stejnou hru, kde se upgradu dočkaly bezpečné věci a nesahalo se do úplných základů hratelnosti.
Snake Eater mi ale pomohl uvědomit si, že začínám víc oceňovat odvahu měnit věci, i když se s tím vždy pojí riziko.
